Fotograf Vojta Hurych

Jak jsem na svět přivedl další dítko

Už je to rok, co se narodila Josefína a mně i Barunce to naprosto logicky jednou pro vždy změnilo život. Ostatně jako všem rodičům, kteří spatřují v rodině jednu z nejdůležitějších věcí. Jo, zní to jako otřepané klišé, ale pro nás je Jos tím nejcennější, co nás mohlo potkat. Jsme rodiče radostnýho dítka, kterému budeme (snad) ty nejlepší parťáci při cestě životem, ať se děje, co se děje.

Porodní autocenzura

Těžký chvíle na nočníku

Radostná objevitelka

Hurychovic rodinka

Sedm zubů a první narozeniny 

Ten rok uplynul jako voda a právě díky Jos byl tím nejlepším v mém životě, přestože bych ho bez ní zpětně nehodnotil jako dvakrát povedený. Pro mě není zářnějšího připomenutí, na čem opravdu záleží a podle čeho měřit vlastní životní lopotění. Z malýho klubíčka je najednou zvídavý človíček, který bude do pár týdnů sám chodit.

Josefínu jsme si takříkajíc ”přivezli” z Norska, naší oficiální svatební cesty (ta skutečná byla autostopem). Hodně jsme tam toho denně mlčky nachodili a tak byl čas přemýšlet. V té době jsem řešil, jak mě vysávají sociální sítě. Dokonce jsem hledal někoho, kdo by mi je spravoval, abych byl ušetřen našemu vzájemnému a nutno řící, že nikdy nenapravitelnému neporozumění.

Tehdá jsme v horách zachránili mexický pár přinejmenším před pořádným promrznutím. Když od nás pelášili do tepla horské chaty, vyfotil jsem je. Později jsem se snažil sepsat příběh k jejich fotce na můj Facebook (viz text pod fotkou). 

Těmhle dvěma jsme s Barunkou včera nejspíš zachránili život. Když jsme to kvůli mlze a dešti otáčeli asi kilometr před legendární vyhlídkou Preikestolen, utěšovali jsme se, že nejsme nezodpovědní, že to dáme jindy. Cestou dolů jsme párkrát zaslechli ze srázu pod námi vzdálené volání. Nebylo to žádné "pomóc". Prostě občasné halekání. Hned mě napadlo, jestli nemám dolů zařvat něco jako: "Potřebujete pomoc?!?". Minulo nás pár turistů. Všichni bez reakce. Chvilku jsme tam ještě stáli, než jsme do tý bílý tmy anglicky zavolali. Byl to ten trapnej pocit, kterej se vám nechce překonávat. A ejhle... vyklubal se z toho zbloudilej, durch mokrej a vystresovanej mexickej pár. V tu chvíli se spustil liják se sněhem. Ti dva nám poděkovali, vypili všechnu vodu, dali pusu a nadšení, že "přežili" po stezce vyrazili zpět do civilizace. Cestou ještě dvakrát blbě odbočili... A poučení? Strach z toho být trapnej je někdy paralizující. Řvát v Norsku na lesy se mi fakt nechtělo. Tu trapnost ale překonávejte, často to totiž pomůže jiným... třeba neumrznout.

Vzpomínám si, jak jsem si tehdy povzdechl po místě, kde by byly fotky, které dokáží vyprávět. Místo, kde by vládl kvalitní obsah nad obrazovým manýrismem “kraď jako umělec”, díky kterému jsou sociální sítě oltářem plytkosti. Proč vlastně nevytvořit takové místo, napadlo mě? Když jsem se po návratu svěřil Žandě Valentové s tímhle bláznivým nápadem, nadchla se pro něj.

A tak se dostávám k vysvětlení nadpisu (omlouvám se za clickbait). Tím dalším pomyslným dítkem je dobročinný projekt, který jsme nazvali Příběhy fotek a po dvou letech příprav na začátku ledna konečně spustili!

Jak možná víte, společně s Žandou pořádáme již 4. ročník největšího setkání svatebních fotografů v ČR. Festival svatebních fotografů má za své krédo “Amatéři si konkurují, profesionálové pomáhají”, proto každoročně společně se všemi účastníky dáváme 100.000 Kč na dobročinné účely. Už jsme takto poslali těm, kteří to potřebují, 305.172 Kč a doufáme, že i letos dalších sto přihodíme.

Žijeme ve skvělý době. Každý si může najít způsob, jak být druhým užitečný. Hodně z toho, co nás těší, naplňuje a dává nám smysl, propojuje fotografie. Baví nás podporovat komunitu svatebních tvůrců a pořádat pro ně festival. Právě díky tomuto festivalu jsme si uvědomili, že cesta, kterou můžeme pomáhat, je právě skrze fotku. Pustit se do dalšího dobročinného projektu se zkrátka nabízelo. Navíc jsme měli to štěstí, že jsme do projektu nadchli lidi okolo nás. Profesionály z různých oborů, kteří nám pomáhali a bez kterých by projekt vůbec nevznikl. Od začátku pro nás Příběhy fotek znamenají velký kus osobního rozvoje, za který jsme neskutečně vděční a že to vždycky nebyla procházka růžovým sadem.

Co jsou tedy ty Příběhy fotek? Je to online galerie, kde celý tento rok pravidelně každý týden najdete jednu fotku od šikovných fotografů spolu s příběhem, který se k jejímu vzniku váže. Celkem představíme 52 příběhů fotek. Všechny zveřejněné fotky lze zakoupit. K dispozici je vždy limitovaný počet 10 kusů. Dodávané budou v tištěné podobě, na prémiovém papíře, zarámované, s certifikátem pravosti, jehož součástí je příběh, který se k fotografii váže a to vše v dárkovém balení. Cena jedné takové fotografie je 3 000 Kč. A teď to podstatné! Celá částka z prodeje vždy do poslední koruny poputuje nadaci, která podporuje rodiny s dětmi v tíživé životní situaci. Pro tento účel jsme založili veřejnou sbírku.

Pro koho jsou Příběhy fotek? Fotografové prostřednictvím Příběhů fotek mají prostor vyprávět, milovníci fotografie pak možnost získat autorskou fotografii. Máte ve svém pomyslném šuplíku nějaký pozoruhodný výtvor? Sem s ním! Fotografii s příběhem do online galerie může nahrát kdokoliv. Hledáme fotografie od významných i méně známých autorů, profesionálů, i těch, co fotí jen pro radost. Není přitom rozhodující, jestli snímek splňuje všechna možná fotografická pravidla. Jde především o dobré fotky s příběhy, které mají co říct. Výběr snímků, které zveřejňujeme, má na starost jedenáct uznávaných fotografů, kurátorů našeho projektu. Každý měsíc hodnotí fotky jeden z nich. Svým dílem mohou pomáhat ti, kteří fotografie zašlou a budou vybráni, i ti, kteří je zakoupí!

Pošlete nám svůj příběh nebo si pořiďte fotku domů. Pomůžete těm, kteří to potřebují. Nebo s námi jen pojďte objevovat Příběhy fotek

Mohlo by vás zajímat

Prostor pro vaše komentáře

Zatím tu nejsou žádné komentáře. Bude ten váš první?

728 159 444 zavolejte mi

Mánesova 925, Hradec Králové stavte se na kafe

vojta@hurych.cz napište mi

Aby vám u mě na webu všechno dobře fungovalo, používám cookies.