Fotograf Vojta Hurych

Držte nám palce!

Za chvilku vyrážím s Barunkou na vlak do Prahy. Jedeme na slavnostní vyhlášení Czech Press Photo. Mám tam dvě nominace. Přestože se mi až do teď úspěšně dařilo oprostit se od všech očekávání, zrovna dnes mi to vůbec nejde. Jsem nervozní jako prase!

Nebojte, nejsem od teď nafoukanej, naopak. Jsem vděčnej. Už ty samotný nominace spolu s fotografy, ke kterým občas profesně vzhlížím, jsou obrovský úspěch.

„Buď rád za nominaci, na vítězství vůbec nesejde“, řekla mi maminka. Má pravdu, jenže mě tohle přizdisráčovství nebaví. Stejně jako všichni ostatní jsem nominovaný fotky do soutěže posílal s tím, že jsem nic lepšího nevyfotil. Žádné druhé ani třetí nejlepší. Všichni (hádám) poslali to nej, co mají. Jenže my lidé máme sklon mít ke svým myšlenkám i pracem stejný vztah jako ke svým dětem. Máme je ze všech nejraději. Tomu se chci ubránit a s tím do Prahy dnes jedu.

Ty soubory jsem nefotil kvůli téhle soutěži, ale současně mě k tomu vlastně i nakopla. Jako svatební fotograf (tenhle přívlastek mě nekonečně unavuje) se přeci snažím vyprávět příběhy. A ty svatební jsou „fotograficky“ skoro zadarmo. Jako fakt! Máte daný téma, dostatek času i prostoru, lidem nevadí, když je fotíte, dostanete najíst i napít. Celé je to předem naplánované. Kdo by chtěl mít hnusnou svatbu?! Někdy jsou plné emocí, někdy jsou cinknuté tím, co to na Pinterestu zrovna letí. Jo a navíc za to máte i slušnej honorář. Vlastně nechápu, proč si vlastně stěžuju! Přes všechny tyhle výtky miluju fotit veselky. Ani cena z Czech Press Photo se nevyrovná skvělým klientům, kteří chtějí nekašírovanou a upřímnou reportáž! No a právě pochybnost, zda dokážu zachytit příběh i bez svatební vstřícnosti, mě přivedla až k těmto řádkům… teda příběhům!

Tady je máte. První nominace je za soubor fotek o Miladě Horákové. Pochytal jsem je při natáčení filmu Milada. Na place jsem strávil 30 natáčecích dnů. Nafotil přes 12 000 fotek. Necelých 100 se dostalo do éteru. Jezdil jsem tam, i když jsem to neměl placené. Tak mě životní příběh Milady uhranul. Těchto 8 fotek je mou připomínkou toho, že komunismus je svinstvo!

Druhý soubor je o sportovním matadorovi, Jirkovi Soukupovi, dnes už mém příteli, jehož devadesáty rok života dokumentuju. Za tu dobu jsem za Jirkou urazil přes 3 000 km. To je ale jen zlomek toho, co procestuje. Tak vitální a inspirativní člověk to je! Co ho znám, běhám o desítky kilometrů týdně víc a už pár měsíců se ráno sprchuju ledovou vodou. Jirka je neskutečný! O tom ale jindy, slibuju. Soubor jeho fotek totiž stále vzniká :)

Je to krátkozraký vychloubání? Jsou ty nominace kus pověstnýho českýho „štěstíčka“? Ale kdeže! Je v tom opravdu kus tvrdý práce, šťastně zvolený témata a podpora Barunky, která mě povzbuzuje, abych vyprávěl příběhy.

Celej tenhle večer bude mít ještě jednu pointu. Co do života dáte, to se vám vrátí. Loni v květnu jsem po naší svatbě fotograficky vyhořel. Můj fotografickej i lidskej vzor, Péťa Wagenknechtu, má taky nominaci v kategorii Umění za Kocianovu houslovou soutěž. To on mi tehdy řekl, ať nevyšiluju a začnu fotit cokoliv jinýho, než jen svatby. Šel jsem fotit Smetanku, loni nominovaný soubor. Ten ho prý zpětně inspiroval, aby svůj letošní soubor nafotil. Dnes vedle sebe usedneme jako pomyslný učitel a žák. Perlička na závěr. Spolu jsme konzultovali naše soubory, které se ucházejí o 1. místo ve stejné kategorii. Moc mu tu výhru přeju!

Jsem nervózní za sebe, Miladu, Jirku i Péťu. Držte nám palce!