Fotograf Vojta Hurych

Jak jsem vyhořel a vyhrál jednu z cen Czech Press Photo

Omlouvám se za ten bulvární titulek, ale upřímněji to napsat nešlo.

Jak svatební fotograf vyhoří? Samozřejmě úplně stejně jako kdokoliv jiný. Už od začátku mám podezření, že být fotografem je neustálý souboj s vlastním egem a očekáváním. O téhle třinácté komnatě, zdá se mi, kolegové ale prostě nemluví. To ale ještě neznamená, že se to neděje.

Znám svatební fotografy, kteří bouchají přes 60 svateb ročně. Viděl jsem facebookové statusy o kolapsech, selhání organismu a jiných stopkách vystavených vlastním tělem. Nechápal jsem to a proto jsem vzal letos jen třicet svateb, což je o deset méně než loni. Pragmatická prevence. Odevzdat fotky do 14 dnů nebyl (a není) problém. Svatby byly vždy priorita. Pak ale přišla nejlepší svatba mýho života. Ano, samozřejmě to byla ta naše, kdy jsme si s Barunkou obklopeni těmi, které máme tak rádi, na místě, kde jsem se před mnoha lety potkali, řekli svá “ano”. Byl to můj nejsilnější zážitek v životě.

A tím se to zlomilo. Myslím, že jsem měl po naší svatbě až příliš velká očekávání u jiných svateb. Nebyly o nic horší než ta naše. Věci ale najednou nešly tak, jak bych si přál. Zkrátka jsem se utavil na přehnaných očekáváních. Nerespektoval jsem, že někdo nechce protančit svatbu bosky v dešti jako my dva. Nemyslete si, že by to ale novomanželé na svých fotkách kdy poznali. Vždy jsem odvedl to nejlepší, co jsem v daný moment mohl. Nikdy jsem nic neodflákl, ale přestal jsem se bát. Najednou to bylo snadný ...a mě napadlo, že s focením seknu. Sic to bylo jen jednou, trochu mě to vyděsilo i uklidnilo zároveň. OK, prostě na přes rok budeš dělat něco jinýho. Ta letitá připoutanost k fotce zmizela. Vnitřní našeptávač dovyprávěl.

O téhle své vnitřní rozervanosti jsem se svěřil Petrovi a i díky němu poznal Radka. Nikdo mě neovlivnil tak, jako tihle dva. Lidsky i fotograficky. Oba mi na můj pseudosplín řekli, že tohle nejsou skutečný problémy, že nam tom svět nestojí... a že mám jít ven a vyfotit něco svýho. Tak jsem sklapnul a šel.

Díky tomu vznikl soubor fotek ze zákusí operního festivalu Smetanova Litomyšl, u kterýho jsem byl po dlouhý době opět nucet vydat se do zóny diskomfortu. Neuvěřitelně mě to bavilo. Uvědomil jsem si ale to nejpodstatnější. Nechci mít jen nálepku “svatební” fotograf, protože ta je pouze výsekem toho, kde se mohou odehrávat moje fotopříběhy. Najednou jsem byl zpátky na koni. Před svatbou jsem opět znervózněl.

Nevěřím na soutěže. Kdysi, ještě na vejšce, jsem přihlásil jednu oblíbenou fotku do soutěže školního časopisu fakulty. A skončil jsem druhý, za slečnou která vyhrála s koláží fotek, což bylo proti “pravidlům”. Došlo mi, že tohle “jsem lepší než ty” soutěžení pro mě není a nikdy nebude.

Několik přátel mi ale letos řeklo, ať zkusím poslat fotky do Czech Press Photo. Jít s kůží na trh? Dobře. Když mi pak Petr s Radkem pomáhali vybrat 9 fotek do souboru o Smetance, plně jsem si uvědomil, jak i to vyhoření bylo pomíjivé, prostě jako by se žádný drama nekanalo. Psi štěkají, karavana jede dál.

Nakonec jsem přihlásil i svou nejoblíbenější fotku a čekal, jestli i někdo další objeví příběh v mých fotkách. A porota tam ty příběhy našla. Ze dvou nominací (singl a serie fotek) nakonec dostala placku tato a tak se ukázalo, že kdybych nepadl pomyslně na hubu, nevyhrál bych kategorii Umění s fotkou z Plesu v Opeře. Jedno bez druhýho by prostě nebylo. Za obojí jsem vděčný, pokorný a zase hladový po dobrých fotkách.

P.S.: jsem fotograf, který teď dostával. Mám co vracet, těšte se, chystají se zajimavý věci!