Fotograf Vojta Hurych

chcete znát tři věci, který (z)dravě nakoply můj život?

14/12/2015

8 minut čtení

Nebudu tady chodit kolem horkýho kafe a půjdu rovnou k věci. Teda ke třem věcem. Těm, co mi za poslední dva roky dost výrazně zlepšily život. Tím pádem i blízkým lidem kolem mě, protože jsem spokojenější a logicky tedy i oni. Je ale namístě přiznat se, že zpočátku jsem ty věci odsuzoval, byl jsem línej se o nich něco víc dozvědět. Pak ale vyhrálo kritický myšlení, dal jsem jim šanci a ejhle – hotová výhra v jackpotu! Tak proč se o to s vámi nepodělit, když je s nima život o tolik lepší?

Jsme to, co jíme.

DEJ LEPKU LEPÁKA A NECUKRUJ UŽ! 

Jsou to dva roky, kdy jsem ze dne na den přestal se vším, co se kámoší s lepkem. Šlo to překvapivě snadno. Aby taky ne, byl jsem nechutně stokilově tlustej. Za první měsíc jsem ze svýho unavenýho těla oklepal 15 kil a pak dalších 7, když jsem dal vale i dalšímu rafinovanýmu zabijákovi – cukru. Neuvěřitelný, nemyslíte? Dvě největší sračky, co můžete svýmu tělu "dopřát" a bez kterejch se vám kvalita života nepochybně obrátí k lepšímu. To, že to rozhodnutí bylo správné, pochopím pokaždý, když se stavím někde na benzínce – výkladní skříni konzumu a reklamy. tam si totiž dopřejete jen balenou vodu, Vzácně nějaký oříšky (arašidy hejtuju, to je totiž luštěnina) a občas předražený sušený maso. Ale bacha, při změně jídelníčku se nezaklínejte slovem "zdravá výživa". To nefunguje. Dejte jen tělu to, o co si celou dobu marně říká. A taky nebuďte líný jako já a hledejte informace! Tělo i mysl vám bleskurychle poděkuje! Takže mrkněte třeba na paleo stravu a dejte navždy sbohem pšeničnýmu pupku!

Raděj stokrát padnout při treninku než tady

HEJBNI KOSTROU!

Po deseti letech jsem začal znova lízt. Řekl bych ale, že jsem nikdy ani moc nelezl. Nelezl jsem ani posledních 10 měsíců, přestože jsem obrážel umělý i skalní stěny (občas). Že jsem nelezl, usuzuju z toho, že jsem nepadal. Ani náhodou. nijak jsem se neposouval. Lezl jsem jako posera to, na co sem papírově měl – tedy nic převratnýho. Nic navíc a to bylo špatně. Až před pár týdny jsem vědomě začal na umělý stěně nalejzat do věcí, na který nemám a hlavně z nich začal padat (do lana samozřejmě). Nevěřili byste, jak je to těžký. Nemyslím tím ty cesty, ty s tímhle přístupem brzo přelezu. Snažím se popsat ten pocit, když už nemůžete, nechce se vám se kousnout, ale vy to uděláte a zkusíte, kam vás to až pustí... jistý je jen to, že se pouštíte do nevyhnutelnýho pádu. Až se to jednoho dne zlomí. Posunete svou hranici. A pak zas a znova. Pořád dokola. To je ta největší škola, abych se pak například v ledech na cepínech nepodělal strachy, tam se totiž padat nesmí. Něco podobnýho platí i v životě. trénujte pády, abyste v momentě, kdy se padat nesmí, neztratili hlavu a ustáli to... stylově. Zázraky se prostě dějí až za vlastní zónou komfortu. Tečka.

Jo, my lidi jsme fakt na hlavu. Raděj nacpeme nohu do strašidelněl natvarovaný boty místo toho, abychom udělali botu podle chodidla...

ZAČNI CHODIT (SKORO) BOS!

Bosý boty – k tomuhle jsem byl snad nejskeptičtější a o to větší radost mi to teď dává. Ještě loni touhle dobou jsem častoval nepříjemnejma otázkama každýho, koho jsem spatřil v těch křuskách, prej barefootech. K čemu mi je, když mám boty, ve kterých cejtim došlápnutí na každej kamínek? To jako fakt potřebuju tyhle "píčusky", ve kterejch tě od špinavý nohy křováka dělí jen několika milimetrová podrážka? Běsnej trend, říkal jsem si. No a pak jsem si o tom něco přečetl – prej je to s tím bosým chodidlem přirozený a matičkou přírodou takhle záměrně vymyšlený, že jináč by nám už od porodu nohu zkrášlovala podrážka. Ale co, tak že to teda zkusím. Amysl mi to plus mínus dávalo. Koupil jsem jeden slušivej pár a vyrazil s ním na třídenní focení do říma. Hned druhej den jsem z těch bot vyndal tu vložku, kterou tam dávaj, to jen abyste nezažívali takovej šok asi, abyste si postupně zvykali. Tak skvělý to bylo. Prostě jako když objevíš dávno zapomenutej smysl. Kdo ale nezkusí, nepochopí. Po čtvrt roce šly všechny nebosoboty z domu. Než jsem daroval ty poslední, ještě jsem v nich zašel nakoupit. Bylo to, jako bych měl rýmu. Ten nově nabytej smysl, co mi našeptává, jakou cestou jsem se (v životě) vydal, jako by mi chyběl. takže zkuste to, je to pecka a vaše nohy vas budou milovat. Sám v jedněch obrážím svatby, v druhejch tejdně naběhám přes třicet kiláků a když je nosit nemusím, chodím bos, to je vůbec nejlepší – žít naboso!

V těhlech botkách vedou všechny cesty do Říma