fotka za milión!
8/4/2015
5 minut čtení
Možná se vám při čtení za moment požene hlavou, že tohle je pochmurnej blábol bez pointy, ale nebude, slibuju. Podle zaručený blogerský příručky budu postupovat následovně: narazíš na problém, řekneš o něm hlubokej příběh a nabídeš řešení. Brnkačka!
Už je to přes tři týdny, kdy rodičům přejeli psa. Byl to vůbec nejlepší pes pod sluncem. Už asi nebyl stěně, ale stále měl pozitivnější přístup k lidem než třičtvrtě nábožensky naladěných obyvatel týhle planety. Přesněji řečeno to byla fenka, která každýho ráda viděla a na to doslova dojela.
Za poslední rok potkala smrt několik mých nejbližších.
Svatbu před tím, než jsme přišli o Kačku (to je ta fenka), jsem jedný slečně barvitě vysvětloval, že smrt je přeci součástí života. Byl to z mý strany rádoby hlubokej a zbytečnej rozhovor, kterej jsem, doufám, nikomu dlouho nedopřál. Vzhledem k pokročilé noční hodině jí spíš (než jistota smrti) zajímala má vystupující chlupatá hruď z rozepaté košile. Jak rád bych byl, kdyby mé tvrzení bylo pomíjívé, ale není... a "nikdy" nebude, přátelé. Život je totiž taky pomíjivej, přeci.
Krom Kačky minulej rok odešel i Lukáš, svýho času můj pomyslnej mladší brácha a skoro budoucí švagr, se kterým jsem se roky nepotkal. Po Lukym, ani netřicetiletým manželoj a otcoj dvou krásnejch kluků, mi zbyly tři okýnka na negativu z našeho autostopvandru a hlavně pak konverzace na FB, že najdeme jinej termín, kdy tu jejich rodinku konečně vyfotím... nevyfotil a omluvou mi z tehdy dlouho domlouvanýho termínu byl (skutečnej) pohřeb babičky. A tím se opět dostávám zpět k tý smrti. Jak moc mě to či to vzalo, je věc druhá. Podstata je, že všechny tři jsem někdy vyfotil.
Lukáše ještě jako někdo, kdo o focení věděl kulový (to se do teď ale až tak nezměnilo). V tý době nosit na krku analogovej foťák nebyla taková frýkůlin zaležitost jako dnes. Já to ale tak nějak bral a proto mám teď ten černobílej negativ. Fotky s Lukášem jsou vtipný. Na jedné z leze z kukuřice s toaleťákem kousek od silnice a co si vybavuju, hned jsme chytli stopa směr Český Krumlov. Na dalších z nich visí na větvi nebo dělá stojku... ty nohy tam už nechápu...
Fotka babi a Kačky takový ale vůbec nejsou! Tři roky dozadu jsem na Štědrý den vyfotil babi. Ta fotka je dešně smutná. Záměr asi byl, aby byla dramatická, jakej já byl vůl. Skoro celej její pohřeb jsem se musel usmívat, protože nad rakví měla takovou tu usměvavou fotku, to z doby, kdy ještě žil děda a ona nevěděla, že jí teta fotí.
Stejně tak mám (jedinou!) fotku Kačky, tý skoro tříletý fenky, která mě svou radostí naprosto dostávala, když jsem přijel domů za rodičema. Na tý fotce leží mamče na rameni a výraz má smutnej – snad unavenej, tak si jí ale teď vůbec nevybavuju.
Kruci čím to je? Stydím se, protože tu odpověd znám a přiznám si to. Je sice skvělý, že jsem se skrz tři náročný roky prokousal až k vysněnýmu životu fotografa na volný noze. K čemu mi to ale je, když nefotím radost těch nejbližších? Nebo opačně – proč nefotím, když nemusím, když za to nedostanu na složenky? Kovářova kobyla, že chodí bosa? Vždyť ona ani nechodí! Díky tomuto poznání – od teď, beru tebe, hýčkanej foťáku všude s sebou vstříc všem zbytečnejm škrábancům nepočítaje! Jo a slibuju si tady před váma, že od teď už žádný smutný fotky a ještě dnes odešlu fotky do fotolabu (nebo jak se tomu krámu říká), který jsem vlastně jen tak náhodou cvaknul na našich vejletech s ticháčkama. Ani nevíte, jak se těším, až je budou mít v ruce oni, naši nejlepší kamarádi!
Olga Štěpánková (08. 04. 2015 17:51)
Ahoj, tento text uz jsem jednou cetla a je uzasny - jen dve veci nechapu ( kor u budhisty...:) ty (sebe)vycitky a potom taky co je spatneho na okamziku smutku (nebo vaznosti) zachycenem na fotce ? Jakoze jsi fotil vic drama babicciny tvare nez babicku samotnou ? Ze jsi nevystihl podstatu jeji povahy ? Nebo co ? Me tvoje fotky pripadaji uzasne a tim vic, kdyz jsem si precetla, jakym zpusobem to vsechno delas. Mam radost z kazdeho cloveka, ktery si najde to "svoje" a dela to celou svou bytosti...a omlouvam se za to tykani, ale tak nejak i skrz Drahose mam pocit, ze se zname.
vojtěch (09. 04. 2015 21:49)
oli, ahoj, děkuju za milá slova, tykání a hlavně za to, jestli tě to (taky) baví jako mě :) ony to snad nejsou ani tak výčitky jako spíš pocit zodpovědnosti. nikdy jsem o sobě neříkal, že jsem fotograf, ale okolí si mě tak identifikovalo. logicky s tím jde ruku v ruce i určité očekávání. nenaplnit ho byla spíš lenost než cokoliv jiného. řekl jsem si, že tady na blogu ukážu kus svýho světa. snažil jsem se to napsat stručně, takže nešlo jít moc do hloubky. pocit promarněné fotky třeba u babičky jsem měl, protože ona se ve svým utrápeným světě chtěla spíš litovat než ho žít. tak často jsme se nevídali, každopádně když jsem byl u ní (nebo ona u nás), její žaly u mě nepadaly na úrodnou půdu, dělal jsem, že to neslyším. naopak jsem měl spíš pocit, že jsem jí dokázal vždy tak trochu rozesmát, nebo navodit moment, kdy se nebrala tak vážně... a tak jsem jí měl vyfotit. usměvavou, tak si jí chceme všichni pamatovat... vlastně tak si jí všichni pamatujeme ;)
u kačeny je to skoro to samé. když jsem po té nehodě dojel domů, mamka to přesně trefila, ani jsem jí nevyfotil... teda krom tý fotky. a věř mi, bral jsem jí bláhově jako samozřejmost. "ta bude hravá i na starý kolena, nafotíš to až..." říkal jsem si :) pomyslná fotka za milión by byla ta, kde by byla s oběma rodiči... ale není. svět se točí dál, mně to ale otevřelo oči :)
Jitka Honsová (15. 06. 2015 09:55)
Vojto, ahoj, i já si troufnu tykat, bo mám taky tak pocit, že se přes mého bráchu Kozlíka/Bobše/Mirka známe. A Bára mi loni udělala úžasné Pikolíky pro kamarády na svatbu. Takže jedna rodina, ne? :-) Díky bráchovi jsem též objevila i tvoje stránky. A dnes si přečetla pár (zatím doslova:-) článků bloku. Tento mě ale dojal. Jo, já jsem totiž dojímací. Kor když se něco týká smrti. Smrt je pevnou součástí života, ale málokdo si její blízkost uvědomuje. Neustále slýcháme: až jednou...
Letos je mi třicet. A už mám dvě děti, dva úžasné prcky (4 a 2 roky), co trochu zlobí, ale taky dělají obrovskou radost. Někdo by si řekl, zda není na děti v mém věku brzy? Není. Kamarádce před pěti lety zemřel přítel. Bylo mu třicet. A tehdy jsem si přes její žal asi nejvíc uvědomila, jak strašně blízko smrt je a že dkyž člověk potká svou soulmate, nemusí čekat, AŽ JEDNOU postaví dům, zasadí strom, aby teprve zplodil syna. Prostě jsem si řekla, že nebudu čekat, až budu zajištěná a připravená, co když už u toho můj manžel pak nebude moct být. Nebo já. A že tu chvíli promeškat nechci. A tak je máme.
Loni jsme si koupili foťák. Fotíme málo. A ještě míň s těmi fotkami děláme. Přitom fotka dětí je třeba zrvona pro ty babičky (o které píšeš i ty), nejhezčí dárek. Dávám si díky tobě závazek nafotit každý týden pěknou fotku dětí. A pak je vytisknout a obdarovávat babičky. Přeci si po večerech nebudou povídat s fotkami novorozeňat, když ty děti rostou jako z vody. Drž mi palce, jako budu i já tobě, ať závazek plním!
Vojtěch Hurych (15. 06. 2015 16:28)
jitko, jasně, už jsem toho o tobě tolik (samozřejmě dobrého) slyšel, že mám pocit, že tě vlastně znám :) navíc je supr pozorovat bobše, jakej je hrdej strejda! mám fakt radost, že píšeš a ještě větší za to, co píšeš. to byl tak nějak můj záměr... donutit sebe fotit "jen tak" a třeba tím i nakopnout někoho dalšího :) držím palce a těším se (snad) na potkanou! vojta
Pavel Sedláček (24. 06. 2018 23:37)
Dobrý den, nějak nechápu větu: „stále měl pozitivnější přístup k lidem než třičtvrtě nábožensky naladěných obyvatel týhle planety.“
Právě věřící lidé se vyrovnávají s otázkou smrti podstatně lépe, než lidé nevěřící, lidé bez naděje.
„Nechceme vás, bratří, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději. Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu.“ (Bible 1. Tesalonickým 4:13,14)
Vojta Hurych (25. 06. 2018 10:05)
Srdečně zdravím, Pavle, děkuju za komentář i malé religionistické okénko :) Ta věta vychází z mé životní zkušenosti. Jsem rád, že máte jinou. Ať se vám daří! Vojta