Fotograf Vojta Hurych

Cesta na východ

26/3/2013

6 minut čtení

Přání vypravit se na východ jsem v hlavě nosil více než rok. Teprve letos (2013) se sešly všechny potřebné podmínky a tak jsme mohli s několika přáteli vyrazit na cestu. Putování po Nepálu a Indií mě přivádí (snad) ke krátkému zamyšlení.

Na rozdíl od turistů, kteří svoji neschopnost se o sebe postarat prodávají cestovním kancelářím, jsme se vydali na východ na vlastní pěst. Jsou totiž dva způsoby, jak se na takovou cestu připravit. Můžete před odjezdem přečíst skrznaskrz tuny průvodců a cestopisů, počmárat stohy map, vytisknout jízdní řády (když existují), vyzpovídat rodinu Emila Holuba a na minutu přesně naplánovat itinerář cesty nebo se na to všechno vybodnout a skočit do toho po hlavě. Je to o mnoho větší dobrodružství, protože nejste tolik zatížení obavami a očekáváními z nových končin. Není však dobré vyrazit zcela bez základní znalosti kultury, současné politické situace, náboženstvích a historie cílové destinace, tomu je dobré se vyvarovat nebo se pak budete kroutit při pohledu na muže, kteří do sebe po ulicích chodí zavěšeni jak dva zamilovaní z jara. Kromě toho vám postačí seznam míst, na která se chcete podívat a pár dobrých rad od těch, kdo už tam byli, a dobrodružství může začít.

Nebudu se pokoušet popisovat, jaký je a není Nepál nebo Indie. Pro někoho je Indie jen velká bolest hlavy a Káthmándú jedna velká latrína, pro druhého je východ přesně to místo, kde se hned cítí vnitřně doma. Ano, všude se tam válí odpadky, ve větších městech je stále smog, hinduisti pomatlají všechno, co jen trochu připomíná Buddhu a toulaví psi se na vás stále lepí, jako byste byli Zdeněk Srstka. Vlaky tam často jezdí nacpané k prasknutí, džípy padají ze silnic do hlubokých roklin, nikde tam nejsou dopravní značky, a kdyby nebylo troubení, nikdo by nikam nedojel. Je to také kraj, kde se krade, znásilňuje, zabíjí a ženy nemají stejné postavení jako muži. Nepokoušejte se ale Asii srovnávat s domovem, který si většina domýšlivých lidí bere s sebou na cestu jako referenční bod, aby mohli donekonečna srovnávat a zkušeni po návratu domů tvrdit, jak je východ místem, kde jde o holý život. Zapomeňte na omezený svět předsudků, který vám byl naservírovaný na líbivých fotografiích po „vylepšení“ ve Photoshopu. 

Východ je jiný a jakkoliv se vám to může zdát roztrpčující, mělo by to tak zůstat. To je tajemství východu – člověk tu může vidět život v plné rozmanitosti, v dobrém i zlém. Aby vám cesta na východ něco dala, musíte nejdřív svou mysl vyprázdnit od všech předsudků a ubránit se myšlenkám typu: „mámo, však JÁ bych vám ukázal, co je to pořádek“. Ve skutečnosti vás čeká ještě větší nebezpečí. Díky několika týdnům na východě pravděpodobně zjistíte, že k životu kromě jídla a pití potřebujete jen minimum z toho, co se do našich myslí snaží skrz reklamy voperovat marketingové kampaně (v čem jsou lepší vložky s vůní lesního paloučku?). Na východě se s údivem díváte na vysmáté darmošlápky, kteří nemají nic (kromě iPhone 4S) a přesto vypadají mnohem spokojenější než my ze západu. Tím, že po návratu nahlédnete na svůj dosavadní život trochu zvenčí, může se vám klidně stát, že prohlédnete virtuální hru všech pseudopotřeb a pseudoproblémů, kterou tu všichni tak poctivě hrajeme. Největším nebezpečím ale je, jak píší manželé Brezinovi ve své knize Cesta na východ: "…stačí jedna jediná delší cesta a jste ztraceni – budete postiženi „cestovatelskou nemocí", která je bohužel už nevyléčitelná a kterou člověk trpí do konce života. Po návratu domů budou vaše myšlenky neustále bloudit kdesi daleko vysoko v horách, v chrámech a na bazarech a vy budete přemýšlet, kdy a jak se do Asie zase co nejdřív vrátit. Toho se bojte, a ne přepadení, okradení či uštknutí jedovatým hadem.“ Tohle nejsou pseudofilozofické plky, to je prostá realita...

Stále mi ale hlavou poletují otázky, jestli jsme nebyli jen pouhými výletníky toužící spatřit cizí svět, aniž bychom při tom vlastně opustili voňavoučké a hygienicky bezchybné domovy. Nejsem si také jist, jestli jsem se pod záštitou vyčpělých beatnických frází nestal jen povrchním čumilem, sběratelem zážitků. Přec plný dojmů, nerad bych, aby to bylo jediné, co jsem si z cest dovezl. Vlastně ne, přivezl jsem si parazita, který zredukoval mou váhu o 5 kg, a pár obrazových střípků, na které se musím stále dokola dívat a přemýšlet při tom, kdy se zase vydám na cestu směrem dálný východ…